Máte rádi bývalé železniční tratě proměněné v cyklostezky? Já jich už projel pěknou řádku – Varhany, Bockl-Radweg, Cottura nad Terstem – ale tahle je jiná liga. Parenzana totiž nespojuje dvě města. Spojuje tři státy, moře plné vzpomínek a jednu obrovskou porci istrijské romantiky. A co je nejlepší: většinu času jedete po tělese úzkorozchodné dráhy, která tudy naposledy supěla v roce 1935. Tak nasedejte, tohle bude dlouhá, ale krásná jízda. 🚂
🚂 Trocha historie: Jak úzkokolejka „Parenzana“ spojila Istrii se světem
Parenzana – italsky La Parenzana, slovinsky a chorvatsky Porečanka, původně německy Parenzaner Bahn – byla úzkorozchodná železnice o rozchodu 760 mm (tzv. „bosenský rozchod“, oblíbený v Rakousko-Uhersku pro nízké stavební náklady), dlouhá 123,1 kilometru a propojující 33 istrijských míst od Terstu po Poreč. O trati se debatovalo už od roku 1880, kdy obce z údolí řeky Mirny poslaly ministrovi obchodu petici. Stavba začala roku 1900, kdy byla ve Vídni založena společnost TPC – Trieste–Parenzo–Canfanaro. Ta zkratka prozrazuje ambici, která se nikdy nenaplnila: trať měla pokračovat až do Kanfanaru a napojit se na normálněrozchodnou dráhu do Puly. Peníze došly a pak přišla první světová válka.
1. dubna 1902 vyjel první vlak na úseku Terst – Buje (necelých 59 km), v prosinci téhož roku přibyl zbytek do Poreče. Celý ten kolos – osm až devět tunelů o celkové délce přes 1 500 metrů, jedenáct mostů, šest viaduktů, desítky nádraží a vodáren – postavili za dva roky. A pak? Pak se jelo v tempu, které dnes zvládne průměrný cyklista: maximální povolená rychlost 25 km/h, celá cesta z Terstu do Poreče trvala šest až sedm hodin a trať měla 604 zatáček. Vozila víno a olivový olej z okolí Bují a Motovunu, sůl z piranských a sečoveljských solných polí, istrijský kámen, vápno, dřevo, uhlí i cestující. Právě kvůli tomu vínu ji místní přezdívali „pijanec“ – opilec. Hospodářská krize a nástup nákladních aut ale znamenaly konec: 31. srpna 1935 projel Parenzanou poslední vlak, koleje byly sneseny a majetek rozprodán, velká část do Itálie. Znovuzrození přišlo až ke stému výročí – v roce 2002 vznikl přeshraniční projekt „Parenzana – cesta zdraví a přátelství“, díky němuž je dnes celá trasa značená, tunely osvětlené a mosty opatřené zábradlím.
Po zrušení trati zůstaly ve většině nádražních budov bydlet rodiny železničářů a lidé začali těleso používat jako polní cesty. A chladné, vlhké tunely? Ty podnikaví vesničané objevili jako ideální prostor na pěstování hub. Takže tam, kde dnes projíždíte s blikačkou na řídítkách, se kdysi sklízely žampiony. 😄
Ještě jedna perlička pro milovníky historie: koperské nádraží nestojí v Koperu, ale ve Škocjanu. Důvod byl ryze politický – rakouské zákony povolovaly jednojazyčnou ceduli jen tam, kde bylo prokazatelně italské obyvatelstvo. U Poreče to prošlo (Parenzo), u Koperu ne. A protože Italové odmítali dvojjazyčnou tabuli „Capodistria–Koper“, postavilo se nádraží radši kousek vedle. Železnice jako diplomatický ring. 🤷♂️
🇮🇹 Start v Muggii: asfalt, loděnice a tři kilometry Itálie
Vyrážíme kousek za italským Terstem, u městečka Muggia. Začátek je nádherný – hladký asfalt vedoucí podél loděnice, vlevo lodě, vpravo slunce, v nohách čerstvá síla. Na samotné těleso bývalé železniční tratě se napojíte asi po třech kilometrech, za obcí Rabuiese, a cesta okamžitě dává najevo, co si o vás myslí: začíná pozvolna stoupat.
Italská část Parenzany je dnes dlouhá jen asi tři kilometry, takže si ji pořádně vychutnejte. Za chvilku už opouštíme Itálii a značka pár metrů za prvním mostem oznamuje hraniční přechod do Slovinska. Žádná závora, žádný celník, jen cedule a pocit, že jste právě na kole projeli jednu státní hranici, aniž byste přestali šlapat.
🇸🇮 Slovinsko: dálniční mezihra, moře a solné pole
Cesta dál stoupá až do obce Spodnje Škofije, kde se po třech ostrých obloucích konečně láme a začíná klesat zpátky k moři. Tady přijde jediná vyloženě neromantická pasáž celé trasy: kilometry sice utíkají krásně z kopce, jenže stezka vede podél dálnice. O cyklistické pohodě se tu moc mluvit nedá – řekněme, že tenhle úsek je dobrý na trénink duševní odolnosti. 😅
Ale vydržte. Za podjezdem do Koperu se všechno naprosto změní. Čeká na vás cyklistický kruhový objezd (ano, opravdový kruháč jen pro kola – rarita, u které jsem se musel zastavit a chvíli se kochat), moře, a pak cesta vedoucí přímo po pobřeží s výhledem na záliv a obří nákladní lodě čekající v koperském přístavu. Kontrast mezi dálničním hukotem a touhle scenérií je tak brutální, že člověk skoro zapomene, že před deseti minutami klel.
Po pobřeží se pokračuje až do Izoly, kterou projedete po perfektních cyklostezkách. V centru se na železničním oblouku začne opět stoupat a stezka po bývalé trati vás vyvede nad město. A tady přichází to, kvůli čemu na Parenzanu jezdí železniční fanoušci: první tunel. V letních dnech je to naprosto dokonalé osvěžení.
Stezka se pak motá mezi vinicemi a jablečnými sady a z dalšího tunelu vyjedete nad Portorožem. Odtud trať klesá do Lucie, prochází přímo kempem a pokračuje podél pobřeží – skvělá příležitost odložit kolo a skočit si do moře. Následují solná pole Sečovlje, kde se v části Lera dodnes těží sůl tradičním způsobem, stejně jako v dobách, kdy ji odsud odvážely vagony Parenzany. Je to jedno z nejfotogeničtějších míst celé trasy, zvlášť v podvečerním světle.
Z obce Sečovlje vás cyklostezka dovede až těsně před slovinsko-chorvatskou hranici. Tady se trasa odchyluje od původního železničního tělesa – prostě proto, že tam, kudy kdysi jezdily vlaky, dnes stojí letiště. Státní hranici musíte překonat po silnici. Je to ještě klasický hraniční přechod, ale celá budova celnice působí opuštěně, jako kdyby si tam někdo zapomněl minulost. 🛂
🇭🇷 Chorvatsko: kámen, viadukty a nekonečné oblouky
A teď pozor, protože za hranicemi se povrch rapidně zhorší. Asfalt končí, začíná kamení. Hodně kamení. Stoupání sice není nijak prudké, ale díky povrchu je náročné – a to je to kouzelné slovíčko, které vás bude provázet dalších osmdesát kilometrů. Příroda kolem je nádherná, ale nohy vám to spočítají do posledního kamene. 🪨
Ve městě Buje si od kamení chvíli odpočinete a najdete tu i zachovalou nádražní budovu – přesně tu, kde 1. dubna 1902 skončila první etapa výstavby. Hned za městem ale stezka pokračuje po skalnaté cestě dál.
A tady začíná ta nejlepší část celé Parenzany. Železniční trasa tudy vedla skrz hory, takže je to samý oblouk: nejdřív mírné stoupání dlouhé zhruba deset kilometrů, potom dalších deset kilometrů klesání. Tunelů a vysokých viaduktů je tu nespočet a u bývalých nádraží je téměř vždy vyhlídka do údolí a na okolní kopce. Pro železniční i cyklistické fandy je to naprostý ráj. Někde tady, mezi Grožnjanem a Vižinadou, trať dosahovala svého nejvyššího bodu – 293 metrů nad mořem. Zní to jako nic, dokud si neuvědomíte, že jste začínali dva metry nad hladinou.
Následuje další několikakilometrové stoupání, které se pak změní v nekonečné klesání zpátky k moři. Stezka vede mezi vinicemi a vy hoooodně dlouho nemusíte šlápnout do pedálů. Je to ten typ dojezdu, kdy se přistihnete, jak se hloupě usmíváte do prázdna a doufáte, že to nikdy neskončí. Skončí – v Poreči, městě, které rozhodně stojí za návštěvu (Eufraziova bazilika je na seznamu UNESCO, ale i bez ní je to skvělé místo na zasloužené pivo).
💡 Praktické tipy na cyklostezku Parenzana
- Světlo s sebou. Tunely jsou sice osvětlené, ale blikačka vzadu je slušnost a vepředu jistota.
- Pneumatiky min. 38 mm. Chorvatská část silničku bez milosti zničí – ideální je horák nebo gravel.
- Rozdělte si to na dva dny. 120 km s tímhle povrchem a převýšením za jeden den? To už není dovolená, ale sportovní výkon.
- Voda. V chorvatské části moc příležitostí na doplnění není. Berte radši víc.
- Doklady. Dvě hranice, dva státy Schengenu i mimo – občanku nebo pas mějte po ruce.
- Návrat: z Poreče jezdí sezonní lodní spojení do Terstu i Benátek. Zpátky po vlastní ose je to samozřejmě taky varianta – ale připravte se, že těch deset kilometrů klesání se najednou promění v deset kilometrů stoupání. Fyzika je mrcha. 😄
💬 Závěrem
Parenzana není jen cyklostezka. Je to muzeum na kolech, projížďka Istrií napříč třemi státy a stoletím historie, kde každý tunel, viadukt a nádražní budova vypráví kus příběhu malé úzkokolejky, která žila jen 33 let, ale stopu zanechala na věky. Není to trasa pro lenošení – chorvatský kámen vás prověří – ale patří k tomu nejlepšímu, co jsem v Evropě na bývalé železnici projel.
Už jste Parenzanu jeli? Napište mi do komentářů👇 A pokud hledáte další tipy na cyklostezky po zrušených železnicích, mrkněte na ostatní články tady na www.cyklocestovatel.cz a sledujte @cyklocestovatel. Objevujeme svět vlastním tempem! 🌍🚴♂️
| 🗺️ TRASA | Muggia (IT) – Koper – Izola – Portorož – Sečovlje (SI) – Buje – Grožnjan – Poreč (HR) |
|---|---|
| 📏 DÉLKA | cca 118–123 km (3 km Itálie, 35 km Slovinsko, 80 km Chorvatsko) |
| 📈 PŘEVÝŠENÍ | cca 1 200 m (nejvyšší bod Grožnjan – 293 m n. m.) |
| 🚵 NÁROČNOST | středně náročná až náročná (chorvatská část) |
| 🚲 VHODNÉ KOLO | gravel, trek, MTB – silnici raději nechte doma |
| 🛤️ POVRCH | asfalt (IT + SI), makadam a kamenitý štěrk (HR) |
| 🚇 TUNELY A VIADUKTY | původně 9 tunelů, 11 mostů a 6 viaduktů |
| 🗓️ NEJLEPŠÍ OBDOBÍ | duben – červen, září – říjen (v srpnu si vezměte 3 litry vody a smysl pro humor) |
| 🛂 NEZAPOMEŇTE | občanku nebo pas – překračujete dvě státní hranice |
#parenzana #cyklostezkaParenzana #Istrie #nakolepoIstrii #cyklostezkanabývalézeleznici #Chorvatskonakole #Slovinskonakole #cykloturistika #cyklocestovatel #PorečNaKole
